...................................Nath, Jayne and Tonks...................................

Autor4

14. července 2008 v 16:02 |  SONJ by nath, jayne a tonks

4. Jednorázovka


Proč??

Byla jsem pošetilá, když jsem si myslela, že já bych pro něj mohla znamenat něco víc. Vlastně, byla jsem pošetilá, když jsem si vůbec myslela, že mu všichni jen křivdí, a že je ve skutečnosti jinej. Ale opak je pravdou, jak jsem po celejch tak zpropadeně úžasných třinácti dnech mohla zjistit. A já, i když ho za to z celý duše nenávidim, tak ho stále z celýho srdce miluju, přestože on mě ne. Stejně je neuvěřitelný, před tim jsem se jen smála, když někdo prohlásil o někom, že ho nesnáší, ale zároveň i miluje. Nechápala jsem to. Teď už jo. Protože nejde zapomenout.
"Proč jsi takovej?" zašeptala jsem nechápavě a zatím úsměšně potlačovala slzy. On už se teď ani nestačil předstírat, že je mu to líto. Jen zas nahodil ten svůj typickej pro mě stále okouzlující výraz, kdy se lehce usmíval a v očích byla znát ta notná dávka povýšenosti.
"Kterou část mý černý povahy máš přesně na mysli?" nepřestával se usmívat, až to začínalo bejt provokativní (začínalo?? vždyť ten svůj pitomej rozčilující úsměv má na ksichtě furt).
"Ty víš, co myslim," zavrčela sem. "To tvoje … děvkařství," vyprskla jsem to nejurážlivější slovo, co mě zrovna napadlo, ale on se jen lhostejně zasmál.
"Risk, s kteryms měla počítat," pokrčil rameny, a pak samolibě dodal: "Ale zatím si žádná nestěžovala."
"Hloupý husičky, co se nechaly ošálit tvejma lichotkama," opáčila jsem a radši si ani nepřipomínala, že tou hloupou husičkou jsem vlastně taky. Ne byla, ale jsem, a naneštěstí i zůstanu. Tohle prostě nejde smazat.
Řek jsem to Heather do očí, už jsem se i morálně připravoval na tu smršť nadávek smíšenejch se slzama, ale zapomněla jsem na jednu důležitou věc. Že ona je jiná. Výbušná, přímá, ale hlavně děsiv upřímná. Obvykle na každej rozchod (dobře, do teď to tak bylo vždycky) zapomenu během několika vteřin, ty slzy nebo nadávky jsou spíš k smíchu, než k lítosti, ale Heather se mě bez ostychu zeptala na to, co si nejspíš hodně lidí jen myslelo. Nejspíš nad tim už hodně dlouho přemýšlela a akorát se naskytla výtečná příležitost získat odpovědi. Samozřejmě, že vypadala z toho, co jsem jí řek, dost zaskočeně, ale snažila se to skoro úspěšně skrývat. Jen se mě zeptala na tu jednu jedinou věc. Proč jsem takovej. A já se chtě nechtě musel nad tou otázkou zamyslet, a když ne jí, tak aspoň sám sobě si odpovědět. Ale ne, že by mi vadilo, jakej sem, to ani náhodou. Spíš naopak. Je to přeci jistej styl, druh zábavy. Nevyčerpatelnej. Přesto se tu ale stále vznáší to tichý Proč??
"S kým ses to venku bavil?" vyjela na mě matka mezi dveřmi se zkrabacenym obočím.
"Jen s jednou … kamarádkou," odvětil jsem rádoby neurčitě, ale máti to (kupodivu) nestačilo.
"Čarodějka?" zeptala se s náhle obnovenou nadějí, ale já jen vzpurně s hrdostí zvedl hlavu. Už jsem nechtěl zase zapírat. Hned, jakmile jsem se vrátil zvenku, měl jsem sto chutí vysmát se jí do obličeje za tu její posedlost rodinným heslem - Toujours pur.
Ani ne vteřinu na to, kdy lehce zalapala nad tou "drzostí" po dechu (i když, možná to spíš bylo nad tou opovážlivostí bavit se s "nečistými") spustila svůj obvyklej uši rvoucí ječák.
"Jak-sis-to-mohl-dovolit?! Paktovat se s tou chamradí, s těmi podřadnými mudlovskými šmejdy! Nevážíš si své rodiny, nevážíš si sám sebe! Jsi jen nula, rozumíš?? Jen nula, zhouba naší posvátné rodiny!! BEZ AMBIC9, BEZ …"
Bla bla. Snůška žvástů, jako vždy. Naštěstí jsem se ale moh (taky jako vždy) uchýlit do bezpečí svýho pokoje, teda do bezpečí před živejma členka naší rodiny. Těm mrtvejm se bohužel nešlo moc vyhnout.
"Jak tak koukám, tak stále seš jen ta bezvýznamná osůbka, co?" ozval se potměšilý hlas toho hlupáka, co se kdysi stal jakousi šťastnou náhodou ředitelem Bradavic.
Mlčel jsem, což bylo asi tak to nejlepší, co jsem v danou chvíli moh udělat.
"Měl bys už konečně začít ctít tradice našeho vznešeného rodu Blacků, každý přeci něco dokázal, podívej se třeba na mě, vyznamenal jsem se tak, že na mě mnoho lidí nikdy nezapomene. Ale ty, ty jsi jen ubohý ztroskotanec, naprosto obyčejný, ničím nevynikající, jak všichni ostatní …"
Zas jsem se jen nečinně svalil na postel a bez zájmu zíral do stropu. Nikdy jsem nikoho z týhle rodiny nebral vážně. Vlastně jsem je vůbec neposlouchal, ale teď se mi v hlavě stále ozývala ta dvě slova, to hlavní, co mi tím chtěli vlastně říct. Že jsem nula, nikdy jsem nic nedokázal a jestli to takhle půjde dál, tak ani nedokážu, nejsem ničím významný, ničím se nedolišuju…
Už když jsem poprvé vešla do Velký síně, pohled mi padnul na kluka asi o pár let staršího, než jsem byla já, s tmavými vlasy, lehce se vlnícími kolem obličeje (i když sem si ho možná všimla spíš proto, že jako jedinej ještě s těma svejma kámošema se potichu (ehm, no, skoro potichu) bavil a smál dál, přestože ostatní v Síni zmlkli a dívali se na nový prvňáčky, mezi kterýma sem byla i já). Bohužel, musim se přiznat, že jsem, stejně jako i většina dalších holek v Bradavicích, podlehla jeho kozlu a nechala se unášet představami, že zrovna bere určitě úplně jinak než ty ostatní, že mě miluje, i když on nejspíš ani neví, co to znamená. Protože já věděla, že každou chvíli střídá ty husičky, co nemaj mozek na nic jinýho než na to, jak vypadaj, že na všechny pohlíží svrchu, ale jakmile se na mě podíval a cokoli mi řek, všechny tyhle krutý fakta šly stranou, měla jsem pocit, že se v těch jeho bouřkovejch očích úplně tatim. Fakt jsem na chvíli věřila, že se chce změnit, a že mě nenechá po několika dnech. Pořád jsem ho jen před každým obhajovala, každej jeho skutek, kterej ho ukazoval v pravym světle. A to jsem si tenkrát slíbila, že nebudu stejná jako ostatní …
Přísahal jsem, že budu v celý rodině Blacků i v Bradavicích naprosto vyčnívat. Že budu jinej, bez tich předsudků k "nečistým" a bez tý povýšenosti. Chtěl jsem všechno vyzkoušet a ještě mít nad ostatníma navrch. A tak jsem využíval svýho Blackovskýho šermu, jak mi jednou sdělil dosti jízlivě ten pitomej obraz v mym pokoji. Pak jsem si přiznal tu pravdu, která mnou ale ani moc neotřásla. Já prostě nedokážu mít holku na delší dobu. Heather byla poslední pokus, i když mi na výsledku toho pokusu moc nezáleželo. Vždyť co je na tom špatnýho mít přezdívku Bradavickej Casanova? Podstatný bylo, že Heather používala oproti mnohejm jinejm mozek a rozhodně se nebála říct komukoli do očí, co si o něm myslí. A vždycky se to ukázalo jako sice krutá, ale přesto pravda. Ne žádný naštvaný nenávistný urážky v návalu vzteku, jen to, co si už dlouho myslela. Ale přese všechno mě za chvíli začala nudit. Cítil jsem se něčím svázanej, omezovanej. A tak jsem se s ní rozešel, aniž bych to původně rozmýšlel (je ale fakt, že já se nikdy moc nezajímal o city těch druhej, ani o to, že jim ten rozchod možná ublíží). Ale ta touha po svobodě byla, je i nejspíš bude vždycky silnější, i kdyby ta holka byla sebesympatičtější. Přesto necítim vinu. Jsem, jakej sem, a to, že jsem trochu přelétavej, jak mi ráčila potvrdit se znatelnýma výčitkami Andromeda (snažila se tu holou skutečnost, o který si myslela, že bude pro mě moc krutá, co nejšetrnějc podat a ještě ke všemu co nejvíc zmírnit), mi ani nepřijde jako nějak moc závažná chyba v chování. Vlastně to ani chyba není, jen určitej styl zábavy. Nemůžu přeci za to, jakej sem, ne? A proč neokusit víc holek než kdokoli jinej? Rozhodně to ale není důvod k jakejmkoli výčitkám, ty holky s tim přeci měli počítat! Vždyť mě svým způsobem znaj, nebo spíš znaj mý zvyky. Aspoň Heather říkala, že je zná, a stejně pak byla překvapená, když jsem se s ní rozešel. I když, já vlastně … taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama